Triatlonová akademie Plzeň

Jan Řehula zpovídá Terku po návratu ze studií v USA.

Jak dlouho jsi trénovala v USA, kde a na jaké škole?
V USA jsem strávila celkem tři roky a to ve městě Charlotte v Severní Karolíně – ta leží na východním pobřeží, asi tři státy pod New Yorkem či tři státy nad Floridou, pro představu. Chodila jsem zde na menší privátní univerzitu, která se jmenovala Queens University of Charlotte. Zde jsem se stala součástí školního triatlonového NCAA týmu a v podstatě denně s nimi a pod vedením školního kouče ty tři roky trénovala.

Jaké tam byly podmínky a počasí?
Podmínky na trénink byly v určitých ohledech neporovnatelné s tím, co máme zde v Česku. Když se zamyslím nad tím, že jsem opravdu byla pouze na malé škole v druhé divizi (v USA je systém školních sportovních divizí – jsou celkem tři: v první divizi jsou největší a nejprestižnější školy, ve druhé ty menší a ve třetí nejmenší/a s nejméně sporty) a dělala v podstatě nový a malý NCAA sport (NCAA je organizace zastřešující americký univerzitní sport), až mě zaráží, jak moc podpory a hlavně perfektně zorganizované podpory jsme dostávali. Na závodech jsme měli absolutní servis, nemuseli jsme zařizovat vůbec nic. Měli jsme naplánovaný každý závod do absolutních podrobností: od kdy se vyjede – přijede – kde se bude v kolik jíst – v kolik se dají kola do autobusu – v kolik se odjede ze závodu – kdy se přijede zpět do školy. Plus samozřejmě zajištěné jídlo/občerstvení na dlouhé cesty, či ve stanu na závodě, před závodem, po závodě… Každý den jsme se kdykoliv mohli stavit u školních „athletic trainers“, kteří nám pomohli s čímkoliv, co se regenerace nebo zranění týče. Pokud se jednalo o něco závažnějšího, rovnou nás objednali ke specialistovi do nemocnice. Nemluvě o obří vlastní triatlonové místnosti s trenažéry a válci na kolo, neomezeném vstupu na školní bazén, kde jsem snad za ty tři roky nemusela být s někým na dráze (byl v podstatě zavřený pro veřejnost a určen jen nám, studentům/sportovcům ve škole), atletickou dráhu v blízkosti školy, speciální trenér na plavání a na posilování, neomezený vstup do posilovny, neomezený normatec, ledový bazének… Bohužel něco takového z ČR vůbec neznám, ani z triatlonového prostředí a ani z plaveckého, kde jsem strávila mnoho let před triatlonem. Proč nemáme nějaké triatlonové centrum, kde by vše tohle třeba bylo? Kde se dá v ČR dobře trénovat specificky na triatlon? A to nemluvím jen o triatlonu, osobně si myslím, že sportovní centra jako Nymburk už mnoho let absolutně nevyhovují a nerozumím tomu, proč se nepostaví něco nového… Ani si neumím představit, jaké to mají v Americe větší školy a větší sporty. Tohle zázemí a profesionální přístup bych opravdu ráda viděla i v ČR…

Je tam studium více do teorie nebo do praxe v porovnání s ČR?
Studium bylo určitě více praktické než to v ČR. Říká se, že Američani toho moc nenapovídají o historii nebo zeměpisu, což je určitě pravda – jejich vzdělávání je prostě zaměřeno jiným směrem. Studovala jsem grafický design a měli jsme mnoho různých „reálných“ projektů, prezentací, úkolů. Mnohem více se tu dbá na váš mluvený projev, na to, jak zvládnete odprezentovat svojí práci, jak zvládnete odprezentovat sebe. Správně se vyjadřovat, smysluplně a ohleduplně, to se tu opravdu cení a to je určitě něco, co jsem si ráda odnesla. Je tu také určitá volnost, kterou v sobě Američani mají zakódovanou, člověk se nemusí bát udělat nové či „praštěné“ projekty, naopak to ve škole ocení. Také je tu prostor dělat chyby. Lidé se za chyby nekritizují, ale chválí za to, že to zkusili a podpoří do budoucnosti. Je tu také nepřeberně možností, jak se více vzdělat, spojit se s lidmi se stejnými zájmy, pracovat na zajímavých projektech – chápu, že to tak asi trochu patří do univerzitního prostředí, ale prostě mi to přišlo jako potvrzení Ameriky = země neomezených možností. Lépe se tu dýchá a člověk se tu volně a absolutně může zaměřit na to, co ho baví a naplňuje a rozvíjet se a to za plné podpory ostatních.

Získala jsi titul mistryně ČR a další závody – jak to šlo?
Vrátila jsem se zpátky do Česka začátkem června a vrhla se zpátky do tréninku s cílem zkusit se dostat do nějaké aspoň decentní formy. Prvních pár závodů jsem si trochu vytrpěla, ale třeba právě MČR ve sprinttriatlonu v Táboře mi docela sedlo a získala jsem titul mistryně ČR na tento rok. Určitě mě to podpořilo do další píle v tréninku… Po evropských pohárech, které mi právě v létě ještě vůbec nesedly, jsem jela SP ve Varech – vůbec poprvé jsem tu jela závod od závodu „Olympijských nadějí“ v roce 2014, který jsem vyhrála – ale při tomto „svěťáku“ jsem si dost šáhla na nějaké fyzické/psychické dno a uvědomila si, kolik toho ještě potřebuju natrénovat, než se dostanu opět na nějakou triatlonovou, konkurenceschopnou úroveň. Po Varech jsem v září odjela spolu s Honzou Volárem a Filipem Václavíkem na vysokohorské soustředění do italského Livigna, kde jsem opravdu dost slušně odtrénovala tři týdny, což se naštěstí konečně projevilo na dvou podzimních evropských pohárech – v Turecku jsem brala 7. a v Portugalsku 11. místo, zlepšila se ve všech disciplínách a i když pořád vidím hodně chyb, mám radost z mého aspoň nějakého posunu a slušných bodů.

Byl SP Karlovy Vary hodně tvrdý závod? Bylo to pro tebe motivující jít dál a dřít?
SP Vary byla opravdu skoro až taková „rána“ pro mě. Měla jsem vysoké číslo, věděla, že trať kola je extrémně těžká a tušila, že mi to asi úplně nesedne… Ale stejně jsem šla do závodu s aspoň nějakými ambicemi, s nějakým „drivem“. Plavání jsem měla slušné, ale kolo mě prostě absolutně deklasovalo a fyzicky odrovnalo. Nechtěla jsem být ale dojetá o kolo nebo mít DNF, tak to dokončila, co mi síly stačily. Vím, že na papíře moje umístění nevypadalo nic moc, ale opravdu jsem chtěla aspoň dokončit, navíc takhle doma… Po závodě jsem měla určitě slabší chvilku a rozbrečela se nad tím, jak na tom momentálně jsem a proč se vůbec neprojevilo trénování posledních pár týdnů, až jsem nevěděla, jestli má cenu se takhle dál výsledkově trápit. Naštěstí mě po závodech ještě v cílovém prostoru přišlo utěšit pár lidí, mezi nimi i moje německá kamarádka ze školy v Americe, která taky SP závodila, paní Poštová, nebo Řehy, kteří mě všichni dost uklidnili a podpořili, za což jim opravdu děkuji… Další týden jsem trávila v Lausanne ve Švýcarsku a přitom mohla sledovat MS v triatlonu… Plus jsem měla dobré konverzace o triatlonu a o životě s pár blízkými přáteli, také se sestrou, která tu byla se mnou… Dost věcí jsem si srovnala v hlavě a hlavně se uklidnila, což bývá u mě dost zásadní. Po tomhle týdnu jsem se rozhodla jet právě na soustředění do Livigna, pokračovat v tréninku a zajet ještě další podzimní závody. Takže ano, SP ve Varech pro mě bylo dost zásadní a pomohlo mi zlepšit mnoho věcí, nastavit si život a triatlonový život správným směrem.

Poslední závod Madeira – jak se vyvíjel a s čím jsi spokojená a jaké máš priority ve zlepšování výkonu?
Na Madeiru jsem odjela docela s očekáváními – přeci jen dva týdny předtím jsem zvládla být v Turecku sedmá a startovka vypadala docela podobně, takže jsem si myslela, že bych si mohla umístění i třeba vylepšit. Avšak mít předzávodní ambice mi úplně nesedí, spíše si myslím, že mě to na Madeiře skličovalo. Plavání mi úplně nevyšlo, těžkou trať na kole jsem ale v porovnání s Vary zvládla výborně, z čehož jsem měla opravdu velkou radost. Běh byl také kvalitní, předběhla jsem pár holek z prvního balíku a ve finiši se málem procpala do top 10. Hodně věcí se mi povedlo, ale právě určitá předzávodní očekávání mi, myslím, trochu zamotala hlavu před závodem a pak mi právě začátek (plavání) trochu nevyšel. Nicméně, i tak vidím zásadní posun téměř ve všem a s jedenáctým místem určitě nemůžu být nespokojená, vždyť to je i na evropském poháru slušný výsledek. Ještě mě čekají SP v peruánské Limě a v Dominikánské republice, tak určitě zkusím odjet s co nejmenšími očekáváními a co nejvíce se s čistou hlavou v závodě poprat.